Už dlouho jsem přemýšlela, že si založím blog. Ještě dřív, než jsem otěhotněla. Ještě dřív, než jsem vůbec tušila, jak se mi změní život...
Již od malička jsem si psala povídky na téma, které mě zrovna trápilo. Snažila jsem se tak vyrovnat s různými vývojovými fázemi. Nepotřebovala jsem zpovědníka. Tím nejlepším duchovním byl papír a tužka. Osvobozující... jako bych vše znovu mezi řádky prožila a teprve poté se mohla hnout z místa, aniž by mě pod tíhou starostí ramena a hlava táhla k zemi. Ale to je na delší povídání. Třeba někdy v mojí povídce.
Nechci si tu ovšem vylívat srdíčko a bědovat. Když budu hodně neskromná, chtěla bych pomoct ať už třeba jen jediné ženě pochopit, že pocity, které zrovna prožívá po narození dítěte, které nedopadlo tak, jak si každá z nás přeje, tudíž přirozeně a za které se nejednou přistihne, že se stydí, jsou normální, přirozené a podle mě pro ni i dítě mnohdy žádoucí. Proto "Císařovic deník". Nejsem psycholog, nejsem lékař, jsem matka, která prožila totéž co Vy.