Už dlouho jsem přemýšlela, že si založím blog. Ještě dřív, než jsem otěhotněla. Ještě dřív, než jsem vůbec tušila, jak se mi změní život...
Již od malička jsem si psala povídky na téma, které mě zrovna trápilo. Snažila jsem se tak vyrovnat s různými vývojovými fázemi. Nepotřebovala jsem zpovědníka. Tím nejlepším duchovním byl papír a tužka. Osvobozující... jako bych vše znovu mezi řádky prožila a teprve poté se mohla hnout z místa, aniž by mě pod tíhou starostí ramena a hlava táhla k zemi. Ale to je na delší povídání. Třeba někdy v mojí povídce.
Nechci si tu ovšem vylívat srdíčko a bědovat. Když budu hodně neskromná, chtěla bych pomoct ať už třeba jen jediné ženě pochopit, že pocity, které zrovna prožívá po narození dítěte, které nedopadlo tak, jak si každá z nás přeje, tudíž přirozeně a za které se nejednou přistihne, že se stydí, jsou normální, přirozené a podle mě pro ni i dítě mnohdy žádoucí. Proto "Císařovic deník". Nejsem psycholog, nejsem lékař, jsem matka, která prožila totéž co Vy.

Budování důvěry

11. února 2017 v 21:29 | císařovic
Zrovna jsem odešla z pokoje, kde jsme tři hodiny uspávali naši dceru. "Co ti je?" "Nic."
Nemůžu přeci říct, že jsem si večer představovala trochu jinak. Nejsem sobec. Jo, asi jsem. Své výčitky mírním faktem, že jsem celý den byla vzornou mámou a večer chci mít svatej klid, abych nabrala síly na zítřejší kolotoč. Po pár minutách se mi ale po té nevinné tvářičce stýská. Já fakt nebudu normální, přiznám si. Když nespí, přeji si, aby tomu tak bylo a když už není v mé blízkosti, chci, aby mi svoji přítomností dělala radost. Tak abych si to pamatovala, až zase zítra budu klít, když ji budu po čtvrté nabízet prso k ukojení a nadávat, že nejsem ani mlíkárna, ani dudlík, ani otrok, ani... Nebudu. Později si uvědomuji, že se vlastně zlobím na sebe. Na to, že nejsem schopna malou uspat a dopřát jí odpočinek, který potřebuje stejně jako já. Mně už se ale narozdíl od ní nemá správně co vyvíjet. Že bych si tu každodenní rutinu mohla ulehčit? Jo, mohla, ale nechci. Nejsem z těch, co hrdě prohlašují, že se jejich dítě naučilo ve třech měsících usínat samotné. Samozřejmě ne všem ovšem přiznají, že po dlouhých minutách prosebného pláče plného strachu ze tmy, osamění a nepochopení. Nebo se tím chlubí, aniž by veděli, co můžou způsobit. Zkuste si jen představit, milé dámy, kdyby Vás vytrhly z prostředí, kde jste vyrůstaly, vyvíjely se, které jste důvěrně znaly a cítily jste se tam zcela bezpečně. Z místa, kde byl 24 hodin denně slyšet tlukot matčina srdce do velkého, neznámého, neohraničeného, nepřívětivého, chladného a tmavého světa plného nástrah. A Vy jste dávaly najevo, že se Vám něco nelíbí a nikdo na to nereagoval? Určitě by jste to párkrát zkoušely znova... "třeba mě neslyší"... a po určité době to také vzdaly a rezignovaly. Věřím, že si spoustu věcí neseme s sebou od dob, kdy si stejně tak naši rodiče mysleli, že z toho ještě nemůžeme mít rozum a mnohdy se nevědomky na nás dopouštěli podobných přešlapů. A nedůvěra v okolí je jedním z nich. Jak můžu někomu zcela věřit, když jsem se nemohla spolehnout ani na svoji mámu, když jsem byla malá a potřebovala ji? Ať se mnou raději moje dcera cvičí. Pro těch pár měsíců mi to rozhodně stojí. I když z měsíců bude nejspíš pár let...
Tak co teď? Tak abych trochu uklidila. Usedám na sedačku a přemýšlím, kde začnu. "Lásko, malá pláče, vzbuď se."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jakou máte zkušenost Vy?

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama