Už dlouho jsem přemýšlela, že si založím blog. Ještě dřív, než jsem otěhotněla. Ještě dřív, než jsem vůbec tušila, jak se mi změní život...
Již od malička jsem si psala povídky na téma, které mě zrovna trápilo. Snažila jsem se tak vyrovnat s různými vývojovými fázemi. Nepotřebovala jsem zpovědníka. Tím nejlepším duchovním byl papír a tužka. Osvobozující... jako bych vše znovu mezi řádky prožila a teprve poté se mohla hnout z místa, aniž by mě pod tíhou starostí ramena a hlava táhla k zemi. Ale to je na delší povídání. Třeba někdy v mojí povídce.
Nechci si tu ovšem vylívat srdíčko a bědovat. Když budu hodně neskromná, chtěla bych pomoct ať už třeba jen jediné ženě pochopit, že pocity, které zrovna prožívá po narození dítěte, které nedopadlo tak, jak si každá z nás přeje, tudíž přirozeně a za které se nejednou přistihne, že se stydí, jsou normální, přirozené a podle mě pro ni i dítě mnohdy žádoucí. Proto "Císařovic deník". Nejsem psycholog, nejsem lékař, jsem matka, která prožila totéž co Vy.

Příchod

23. února 2017 v 12:35 | císařovic
Je zajímavé, jak člověk to špatné zapomíná. Možná proto, aby mohl žít. Žít a ne se jen dokola zaobírat tím, co bylo a co šlo nebo nešlo změnit. Nitky souvislostí se postupně zpřetrhávají a již nedávají smysl. Jen těžko si vybavujeme přesně znějící slova, pocity. Je to půl roku, co se mi změnil život. Šest měsíců od doby, kdy se mi narodila dcera. Zázrak, za který bych vše podstoupila znova. Ještě před pár týdny jsem si tvrdošíjně trvala na svém, že do toho už nikdy nepůjdu. Teď už připouštím, že možná někdy. I když jistá si nejsem. Co já. Já přežila. Jen s jizvou na těle a v mysli. Ale copak to můžu udělat tomu dalšímu tvorečkovi? Nesmím být hysterická. Proč by se historie měla opakovat? Potkala jsem ovšem hodně žen, pro který byl porod tak traumatizujícím zážitkem, že si řekly, že stačilo. A upřímně se jim nedivím. Možná je však brzy rekapitulovat..
Je čas sepsat a vrátit se k tomu dni dřiv, než se moje synapse rozpojí. Ty dny před porodem mi již dost splývají. Pamatuji si, že jsem každý den netrpělivě čekala, kdy to přijde a asi se i těšila, že to budu mít konečně za sebou. Jo, prý předčasný porod, místo toho jsem byla už týden po termínu. "Zítra mám jít na vyvolání. Do prdele." Na psychiku teda nic moc. Člověk neví, co se děje, byla jsem z toho mírně řečeno nervózní. Zrovna jsem telefonovala s mámou a hudrovala jsem, že se malé nechce na svět. V tom se mé šlapky ráchaly ve vodě. "Prdláááááááá mi voda, lásko. Jedeme do nemocnice." Ještě rychle do sprchy. Tah se to zdál být zbytečný. Ten vodovod se jen tak nezastaví. Do dvou hodin jsme zvonili u dveří ambulance porodnice. Následovalo vyšetření a oznámení, že si mě zde ponechájí. I když jsem to čekala, rozhodilo mě to. Věděla jsem, že tady nejspíš strávím bezesnou noc. Koho by to nerozhodilo? Bylo léto. (Ne)obvykle mnoho čekajících jako jsem byla já. Pokoj jsem sdílela se třema nastávajícíma maminkama v části mimo všechna oddělení, sesternu, civilizaci. Prý čekací pokoj. Jak povzbudivé. Po pár hodinách jsem již začala cítit bolesti v kříži. Za další dvě tři kontrakce a hned po dvou minutách. Byl večer. Všechny už spaly. Snažila jsem se co nejtišeji prodýchávat, abych nikoho nevzbudila. Bolesti se ale brzy stupňovaly. Čas jsem proto již raději trávila mimo pokoj. Byla jsem si jista, že buď brzo porodím nebo mě klepne. Věděla jsem, že se musím dostat zpět na pokoj a něco udělat. "Nejlépe bude, když vše zaspím", v duchu jsem zavtipkovala. Vrátila jsem se na pokoj, kde jsem sledovala hodiny strategicky pověšené nad dveřmi a doufala jsem, že se brzo někdo objeví. Ať už je ráno, ať už je po všem. Tý jo, ta má blbá povaha se zase projevila. Nechtěla jsem otravovat, proto jsem nikoho nezavolala a trpělivě jsem vyhlížela, než někdo přijde. V prostřed noci jsem se stěhovala na porodní box. .......................................... Přeskočím slovem komplikace k době, kdy mi bylo oznámeno, že jinak než císařem to nepůjde. To jistě nezapomenu, i kdybych to nesepsala. V hlavě se mi to nesmazatelně zapsalo černou tuží. No, ještě doteď to nemám úplně zpracované, mazec... Oči se mi v tu chvíli zalily slzami. Cože, ta snaha nikam nevedla? To vše bylo zbytečné? Cítila jsem se po těch osmnáctihodinách bolestných kontrakcí a nevyspání tak vyčerpaná, že jsem jen jakoby z povzdálí sledovala, co se se mnou bude dít. "Proč pláčete?" Ta věta mě srazila zpět na zem. Zalikání mi znemožnilo odpovědět. "Protože takový konec nečekala", odpověděla sestra chápajíc moji situaci. Žádný dlouhý vysvětlování, prostor pro diskuzi, šup na operační stůl, připoutat ruce, vyslechnout si pokyny. Jasně, je mi to jedno, hlavně už ji ze mě dostańte. Sledovala jsem sestru, která stála u mého obličeje, hladila mě po tváři a konejšila mě. To mi nejprve musí vytrhat všechny orgány z břicha, aby mi z něj mohli vytáhnout moji malou? Slovem nepředatelný. "Nezatínejte to břicho, jinak vás uspíme a svoji dceru neuvidíte", znělo výhružně za plentou. Trefa do černého. Teď jej určitě povolím. A další trhání ze strany na stranu. Bylo to nekonečné. Pak se sálem rozezněl nový hlas. Křik oznamující příchod. Vteřina, kdy jsem ji zahlídla, byla zvláštní. Ihned jsem cítila, že patří ke mně. Že jsme to vybojovaly. Že nás odteď nic nepoloží. Ale to byl teprve začátek... (pokračování příště).
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama